Parable of the Polygons-analýza hry

( Vi Hart, Nicky Case; Parable of the Polygons; online)

Parable of the Polygons, v českém překladu Bajka o tvarech, je netypickou digitální hrou v mnoha směrech. Na první pohled je to jen hra, kde bez rozmyslu přesouváte smajlíky. Ale tak povrchní to rozhodně není, dá se říct, že by hra díky své hloubce názorů celkem dobře obstála jako učební pomůcka ve všemožných zařízeních, školami počínaje a věznicemi konče.

Nejprve ale k tomu, kde se vzala a o co vlastně jde. Za vytvořením Parable of the Polygons stojí Vi Hart, americká matematička známá především pro tvorbu svých matematicky zaměřených videí a Nicky Case, který pochází ze Singapuru a je herním vývojářem. Hra byla vydána v roce 2014 v reakci na určitý strach lidí z odlišnosti. Jedná se tedy o hru, která má poskytnout hráči námět k zamyšlení. Proto je online a volně dostupná všem bez rozdílu.

Zpracování hry

Nyní už k samotné hře. Hra je neobvykle ztvárněna. Upřímně jsem se s mnoha hrami, které mají takovou podobu, nesetkala. Jde totiž o tzv. playable post, tedy o hratelný blogový příspěvek. Podle toto hra i vypadá. Text, který hráče uvádí do situací a dovysvětluje potřebné, prolínají minihry, v jejichž interakci s hráčem se promítá smysl celé hry. Hra tedy funguje svým smyslem jako metafora reálných situací v otázkách segregace společnosti, předsudků a vliv jednání jednotlivce pod vlivem těchto předsudků na stav celé společnosti. Je důležité říct, že hra nevznikla jen tak, předlohou jí byla teorie Thomase Schellinga, která řeší problematiku úlohy jednotlivce v rámci společnosti. Z této teorie se vytvořil model rasové segregace, jejímž hratelných ztvárněním hra je.

Bajka o tvarech je vytvořena v rámci webové stránky. Vzhled webové stránky je vytvořen tak, aby vypadal hravě, přátelsky a přívětivě. Snad šlo vývojářům o to, aby se hráči necítili při řešení problémů celosvětového měřítka jakkoli nepříjemně. Aby měli pocit, že to vlastně není nic komplikovaného, ani nic, co by se nedalo zvládnout levou zadní. Hrací pole jsou jednoduše ztvárněná, stejně jako hrací postavy v nich. Celkové estetické ztvárnění je hravé a roztomilé. Texty jen vtipně glosují nadcházející situaci nebo podávají hráči informace o další minihře.

Hra je pro jednoho hráče. Tuto variantu vývojáři zvolili asi proto, že pro pochopení samotného poselství hry je třeba nejen interakce s hrou, nýbrž i konfrontace těch nejosobnějších názorů, postojů ke světu a pravděpodobně i sebereflexe. To by se ve více lidech asi nedělalo úplně snadno. Příběh hry se odehrává jak v textu, tak v hracích polích. Tato hrací pole jsou vesměs ve stejném stylu. Postupováním ve hře, tedy zdoláváním jednotlivých simulací nebo miniher by se nám měla hlavní myšlenka hry postupně vyjasňovat. Vítězem je tedy ten, kdo se po hraní této hry zamyslí nad okolnostmi, které hra vyjevuje v podobě jednoduchých metafor, a třeba si i něco o svém okolí nebo celém společnosti uvědomí.

Příběh a průběh hry

Herní příběh tvoří Trojúhelníky a Čtverce. Oba tvary si svou ,,tvarovost", svou odlišnost od druhých, uvědomují. Tyto tvary však mají jasný cíl. Chtějí žít v různorodém světě, tedy ve světě takovém, kde mají nablízku sobě rovné i odlišné tvary.

Pokud jsou jen mezi svými, necítí se šťastní, ale ani nešťastní. Pokud jsou obklopeni cizinci, necítí se dobře. Nejšťastnějšími je dělá okolí, ve kterém jsou jak tvary jim podobné, tak i tvary úplně jiné. To jsou základní pravidla, která hráče provází celou hru. V jednotlivých minihrách je tedy cílem udělat Trojúhelníky i Čtverce šťastné. Zařídit jim jejich čtvrť tak, aby byli se sebou podobnými, ale aby zároveň nebyli ochuzeni o různorodost jiných tvarů.

Hra poukazuje i na fakt, že ne všichni mohou být maximálně šťastní. Tato situace nastává, pokud okolí Trojúhelníků nestojí o přítomnost Čtverců a naopak. To ovšem jen reflektuje skutečnou společnost, její nedokonalost a mnohdy nerozhodnou povahu.

Po rozehřívacích kolech začíná příběh pracovat s realitou. Jak vypadá ideální společnost? Jak tuto společnost ovlivní předsudek jednotlivce? Jak poroste segregace tvarů, pokud těmto předsudkům necháme volný průběh? Jaký by byl svět, ve kterém by se nedělaly rozdíly a všichni by se měli rádi? Parable of the Polygons nabízí možnost vyzkoušet si všechno tyto situace. Hráč má možnost nastavit si libovolnou míru předsudků jednotlivce a sledovat, jak tento předsudek ovlivní celou společnost, jak se na základě předsudku jediného tvaru rozběhne vlna segregace, která roste raketovým tempem. A pak si nejspíš řekne: ,,Vau“.

Postupně zjišťujeme, že nestačí, abychom ty ošklivé předsudky eliminovali, protože i když to uděláme, společnost se nezmění. Potřebujeme aktivní přístup, aby jednotlivci toužili po rozmanitosti, aby jí vyhledávali nebo tvořili. Teprve poté bude segregace společnosti ustupovat. I to nám Parable of the Polygons pomocí grafu nasimuluje.

Vývojáři byli optimističtí, na rozdíl od modelu, ze kterého vycházeli při tvorbě hry. Poslední minihrou je totiž místnost přátelství, taková pozitivní duhová krabička. Její vzhled nejspíš symbolizuje svět bez rozdílů. Do tohoto boxu musí tvary vstoupit spolu a jen tak mohou být šťastní. Pokud tohoto stavu hráč dosáhne, z nebe začnou padat úžasně barevné konfety a vy si připadáte jako hrdina, který zachránil celý svět.

Pozice hráče

Hráč je v této společnosti tvarů, která řeší svůj malý problém, jakýmsi bohem, který se snaží dát svět těchto roztomilých obrazců do pořádku. Snaží se své hranaté ovečky udělat šťastnými a pokud to v rámci společnosti nejde, tak alespoň spokojenými. Tuto společnost ovládá pouhými tahy myší, kdy přesouvá jednotlivce tak, aby se dostali do prostředí, které budou mít rádi a které bude splňovat jejich předsudky i touhy žít s odlišnými. Toho lze dosáhnout různými tahy, neexistuje tu jeden správný tah, po němž by bezprostředně následovalo vítězství. Vítězstvím je, pokud náhodnými nebo spíše jen částečně promyšlenými tahy dosáhne celá společnost spokojenosti a hráč si uvědomí, co to vlastně znamená.

Sdělení hry

Jaké je tedy poselství hry? Hra reaguje na dnešní, řekla bych, značně xenofóbní společnost a snaží se nám vysvětlit, jak by svět mohl být rozmanitý bez všech těch nesmyslných předsudků o druhých. Vždyť my jsme těmi Trojúhelníky a ti, kterých se tak trochu bojíme, jsou těmi Čtverci. Proč bychom se nemohli přátelit s lidmi, kteří nevypadají jako my, proč by se oni nemohli přátelit s námi? Proč by nás naše přátelství s lidmi odlišných kultur, barev a názorů mělo omezovat v kontaktu s lidmi, kteří jsou nám podobní? Proč bychom nemohli mít za souseda člověka, který věří v boha? Na všechny tyto otázky a na mnoho dalších hra odpovídá. Všichni tito lidé jsou jen odlišným tvarem, jen něčím, co je jiné než my. To však neznamená, že je to špatně, že není nemožné spřátelit se a rozumět si s člověkem, kterým se od nás liší v mnoha směrech. Možná vám hra otevře oči a spatříte v těch jiných ,,tvarech“ krásu, kterou stojí za to poznat. A právě o to tvůrcům této hry pravděpodobně šlo.

Parable of the Polygons se však neomezuje jen na tohle... Každý člověk si jistě uvědomuje, jak je svět obrovský. Není potom divu, že si pak každý připadá tak trochu malý a bezvýznamný. Dokud se nepřesvědčíme o opaku, máme pocit, že neexistuje nic dost velkého, co bychom mohli udělat, abychom změnili svět. Hra nás ovšem přesvědčí o opaku pomocí simulace rozhodnutí jediného tvaru. Hráč zjistí a na vlastní oči uvidí, že myšlenkové pochody jednoho ze sta ve výsledku ovlivnili celou společnost do jednoho, že k přetvoření této společnosti stačilo, aby chtěl jeden jediný jedinec něco jiného než ostatní. Dechberoucí, co říkáte?

Parable of the Polygons jako médium

Na konci této analýze už jistě chápete, k čemu je Parable of the Polygons dobrý. Má nám všem otevřít oči ve věcech, které si pravděpodobně nechceme přiznat. Jde tedy o projekt, který se, prostřednictvím všeho, co hra může nabídnout, snaží o osvětu, o probuzení lidí z letargie a stereotypu, a to velice příjemně a nenásilně. Parable of the Polygons nám vlastně ukazuje, jak mocným médiem může kvalitně zpracovaná a promyšlená hra být. Vždyť v každém, kdo si ji zahraje, musí vyvolat otázky, otázky ohledně odlišnosti, ohledně soužití s ostatními lidmi, možná dokonce i ohledně vlastního postoje k lidem, kteří se od nás něčím odlišují. To všechno mi dohromady dává obrázek velice silného média s možností ovlivňovat společnost a hýbat s ní. Myslím, že tato hra velice dobře ukazuje, že digitální hry už dávno nejsou ,,jenom“ hry.