Nova Alea neboli nový způsob hazardu

Nova Alea

Molleindustria (2016). Nova Alea (Linux, Windows, Mac OS)

Nova Alea je posledním přírůstkem do rodin her vytvářených Italským studiem Molleindustria, které stojí za ne sice příliš známými, ale zato vcelku netradičními často velmi satirickými tituly, které jsou charakteristické svými někdy až silně levicovými a protikonzumními názory na různá sociální a kulturní témata, z nichž asi nejznámnějším bude Faith Fighter, satirická hra o náboženské intoleranci.

Nova Alea je jednoduchou hříčkou o gentrifikaci, světě bankovních spekulacích o cenách ubytování a nekonečné proměně města. Celá hra se odehrává na čtvercové ploše, kde na základě ne zcela jasných (a dost možná náhodných) pravidel v matici vyrůstají budovy, což symbolizuje nárůst jejich hodnoty, až do bodu, kdy jejich bublina praskne, budova zmizí a tím i ztratí veškerou hodnotou. Vaším úkolem je budovy nakupovat a prodávat tak, aby jste dosáhli zisku, tedy budovu koupit, když je malá a prodat co možná nejblíže jejímu prasknutí, aby jste naplnili svůj ukazatel kapitálu, přičemž každý váš nákup či prodej budovy je spouštěčem proměn ve městě. Poslední možností kromě nákupu a prodeje v každém tahu je vyčkat, jak se finanční situace vyvine do tahu následujícího sama. S postupem kol se ve hře objevují různá omezení, která mají za úkol hru ztížit, jako třeba cenový strop u budov, který simuluje projevy obrany obyvatel daných čtvrtí proti vykořisťování developery, či znemožňování prodeje budov obratem po jejich koupi. „Úspěšné“ dohrání hry to sice ztěžuje, avšak za cenu toho, že je poté hra ještě více ovlivněna náhodou, což poněkud snižuje její flow. Ve hře se kromě těchto omezení vyskytuje ještě jeden prvek lehce upravující hratelnost a to jsou tzv. Weird Folks, kteří se po čase hry objeví v lokaci s levnou zástavbou a jsou tedy vlastně takovými podněcovateli gentrifikace.

Nova Alea se dá dohrát, jestli se tak ukončení tak krátké hry dá říci, třemi způsoby. Prvním je, že zcela zaplníte ukazatel svého kapitálu zručným obchodování s nemovitostim, a tak ovládnete celé město, což Vám hra samozřejmě náležitě ironicky vyčte. Druhým je, že budete obchodovat tak neobratně, že naopak o veškerý kapitál přijdete, zbankrotujete a město tak zůstane v moci „těch dobrých“. A konečně třetím způsobem ukončení hry je, když se po herní ploše objeví tolik omezení, že už město nemůžete zcela ovládnout, a tak hra končí se slovy o rovnováze sil obyčejných lidí a mistrů kapitalistů.

Za delší zmínění stojí určitě i audiovizuální stránka hry. Design je velmi čistý, působí nesmírně uspokojujícím dojmem dívat se na sice živoucí, ale čisté a vcelku pravidelné město. Jednoduchou a čistou estetiku výborně podtrhuje i minimalistický hudební doprovod tvořený jen několika málo tóny. V podobném duchu se nese i doprovodná řeč pronášená vcelku nezaujatým chladným ženským hlasem, která slouží zároveň jako tutoriál, vyprávění příběhu a tedy i jediné uvedení do problému, kterým se hra zabývá. Je to jediný jakýsi lidský prvek v této hře. Informace podávané mluveným slovem jsou spíše dost sporé a ještě k tomu abstraktně podané. Celá vizuální stránka hry působí odosbněně, což není zrovna sympatické a na hráče to může působit tak, že vlastně žádný problém neexistuje. Avšak kouzlo hry spočívá v tom, že musí být vnímaná jako ironické zobrazení skutečnosti a že hráč je postavou zápornou. Ženský hlas oslovuje hráče ve třetí osobě jako „mistra“, avšak ve skutečnosti je prostým developerem, který vlastně škodí „přirozeným projevům normálních lidí“.

Postava hráče je také silně ironicky označená jako jakási nadpřirozená a odosobněná moc ve formě vznášející krychle, která se pohybuje nad právě označenou nemovitostí ke koupi či prodeji. Hráč totiž jako všemocný navíc může libovolně otáčet herní plochou a „shlížet“ tak na město, z kteréhokoliv úhlu. Sdělení hry je tedy založeno na ironické kritice formou podlézání developerům a lidem s finanční mocí. Kritika je to poměrně úderná, ale není příliš konkrétní a vlastně nenabízí vůbec žádné řešení problému. Tedy kromě skutečnosti, že je ve hře znázorněno, že se mohou lidé bránit již zmíněnými regulacemi, ale to jako řešení nestačí.

Nova Alea může být tedy brána jako vcelku nenáročná a zábavná i když poněkud repetitivní hra s hezkým vizuálem, avšak množství nevyřčených, či možná až příliš šikovně skrytých konkrétních sdělení hře trochu podráží nohy na cestě k úspěchu v podobě výrazného upozornění na problém, kterým se zabývá. Rovněž by bylo záhodno, aby byla pravidla hry aspoň o něco komplexnější, aby mohly být řešené problémy jasněji identifikovány. I když je pravda, že složitý simulátor obchodníka s nemovitostmi by širší veřejnost nejspíše neoslovil už vůbec.