Molleindustria (2016). Nova Alea (Windows, Mac OS, Linux)
Nova Alea dostává hráče - a já jsem nebyl žádná výjimka - do určitého transu. Ocitáme se na trhu nemovitostí, ponořeni ve zběsilém cyklu. Nakoupit. Prodat se ziskem. A hlavně to stihnout než splaskne bublina! Imerze do koloběhu spekulativního investování, kterou na konci znenadání utne bilance vašeho počínání – zde devastující porážka občanské angažovanosti – mi připomněla hru SpecOps: The Line. Blízkovýchodní verze příběhu o cestě do Srdce Temnoty od Josepha Conrada obsahovala scénu, kdy použití bílého fosforu proti nepřátelům končí masakrem civilistů z hráčových rukou.
Nova Alea nicméně není metaforou cesty do temnot vlastní osobnosti. Jak jsem již naznačil, zde se dotýkáme společenských důsledků vývoje trhu s nemovitostmi smyšlené metropole. Mechanika hry je triviální: spočívá v nutnosti přeprodávat nemovitosti se ziskem před tím, než spekulaci zničí splasknutí bubliny.
Na této cestě za ziskem hráče doprovází chladný hlas vypravěčky, ukazující na skutečnosti, které by jinak mohli v jednoduše ztvárněné hře zůstat skryté. Informováno je o tom, co takový růst (a následný krach) v hodnotě jednotlivých oblastí přináší. S tím jak roste cena – a výška – nemovitostí, zanikají sociální vztahy starousedlíků. Ti si nemohou dovolit vysoké nájmy, pramenící z her inverstorů, a proto se musí stěhovat, anebo skončit na ulici. Právě proto je věta z prologu v minulém čase: For its dwellers, Nova Alea was a mixture of shelters, connections, memories, longings.
V průběhu hry se navíc objeví dvě důležité ‘novinky’, které zároveň ukazují na dva fenomény z reálného světa. Prvním jsou weird folk. Tím autor hry s určitou ironií poukazuje na situaci, kdy se v oblastech, smetených spekulací (ve hře nazývaných doslova krátery), usazují živelné elementy: hipsteři, studenti, umělci. Namísto sterilně šedivých kvádrů jsou ve hře takové oblasti zobrazeny jako pulzující různorodá tělesa. Důležitá je jistá dialektika tohoto jevu: weird folk proměňují zanedbané oblasti a přitahují zájem. S tím přichází investice, které zvedají nájmy, a weird folk jsou nuceni zakotvit zase někde jinde.
Druhým důležitým jevem, který se v průběhu hry objeví, je občanský odpor vůči hráčovu počínání. To se projevuje buď ve zastropování nájemného (a tedy v omezeném prostoru pro profit), anebo v legislativním zpomalení spekulace. Ve chvíli, kdy nemůžete okamžitě přeprodávat nemovitosti, je dosahování zisku mnohem těžší.
Jaká stanoviska tedy lze ve hře spatřovat? Bezpochyb patrné je poukázání na důsledky působení trhu nemovitostí, který omezuje sousedské vztahy a život ve čtvrtích. Hlas vypravěčky o těchto jevech hovoří v průběhu hry několikrát. Na tento aspekt lze nahlížet obecněji - jako na kritiku nedostatečnosti podchycení různých aspektů života řečí čísel.
Podobně zřejmé je pozitivní vnímání oné občanské angažovanosti. Ta je ve hře ilustrována jako zlaté podhoubí, kořeny, které se vinou pod městem. (Hráč je naopak zobrazen jako rostoucí kostka kapitálu, která se vznáší nad městem, a u níž nikdo nemůže očekávat, kam její neviditelná ruka zasáhne.) Ve chvíli, kdy se vám nedaří hru přelstít, znamená konec určitou rovnováhu mezi obyvateli a spekulanty.
Autor hry se údajně nechal slyšet, že sdělení Nova Alea je inspirováno zkušeností z Brooklynu - kde už nyní nežije. Oblast, která je známá svými vysokými nájmy (viz obrázek ze satirického The Onion), přitom bývala chudinskou čtvrtí. Je tedy patrné, že ve hře právě k tomu odkazují weird folk a zobrazování důsledků absence regulací.
Aby autor tato sdělení předal, realitu silně zjednodušuje. První takové zjednodušení se dotýká toho, jaké jsou vlastně dopady finančních regulací – ve hře je vidíme jako ryze destruktivní záležitost. Na mysl mi při hraní vytanula poznámka z učebnice ekonomie, kde byla regulace nájemného označena zhruba jako ‚nejlepší cestu, jak zničit město – kromě bombardování.‘
I pokud bychom s tímto názorem nesouhlasili, je patrné, že ve hře probíhá vše extrémně rychle. Je samozřejmě otázkou, nakolik připadá hra zjednodušená obyvateli střední Evropy - a jak by to vnímal člověk z Londýna nebo New Yorku, jež se předobrazu hry jistě blíží více.
Dalším tématem, jež při hraní vyvstává, je otázka role hráče (v destrukci města). Růsty a propady jednotlivých oblastí probíhají i bez jeho přičinění: hráč se spíše snaží odhadnout směřování nepředvídatelného trhu. Etická otázka tedy zní, nakolik je ospravedlnitelné účastnit se něčeho nemorálního jen proto, že ‚kdybych to nedělal já, dělal to někdo jiný‘.
Autor byl ve své snaze zachytit výše zmíněné dopady vývoje trhu úspěšný. Stejně jako ve mně hrklo při hraní SpecOps: The Line, nachytán jsem byl i zde. To když vypravěč s pomyslným úšklebkem (hlas totiž zůstává přísně neutrální) komentuje překliknutí při snaze prodat nemovitost, která kvůli občanské angažovanosti ještě prodána být nesmí, jako ‚Masters were becoming nervous‘. Ještě silnější je v tomto ohledu závěr hry: odpor občanů se náhle zhroutí. Proto když se mi napodruhé ‘úspěšně’ hru dohrát nepodařilo - a šlo tak o jistou remízu s občanskou společností - nesvedl jsem se příliš zlobit.
Ondřej Sliš
64472552
Žádné komentáře:
Okomentovat