Fake it to make it – manipulativní prozření

Amanda Warner (2017). Fake It To Make It. (Windows, Mac Os, Linux).

Browserový volně šiřitelný titul si klade za cíl své hráče vzdělávat a lépe pochopit fungování tzv. fake news, bulvárně upravených či zcela lživých zpráv, které se volně šíří přes sociální sítě. O internetovém fenoménu se na lokálních úrovních píše se zaměřením na různé aspekty: v USA o dopadech na prezidentské volby, v ČR je častější spojení s ruskou hybridní válkou. V obou případech s sebou články o falešných zprávách nesou spíš podtón paniky a paranoii, případně o strategiích informují jen zběžně, než aby rozšiřovali internetovou gramotnost svých čtenářů a případných rizikových skupin. Vývojářka Amanda Warner si pro svůj projekt vybrala méně výbušný aspekt fake news, profitování jedinců z internetové reklamy, která skokově roste s počtem sdílení a kliknutí na stránky. Warner se na svém profilu nijak netají tím, že by skrze svou tvorbu ráda změnila svět, a už v úvodu stránek lze namísto hraní hry přejít k návodu, jak falešný obsah na síti odhalovat. Primárním cílem hry Fake it to make it ovšem není naučit hráče, jak se falešným zprávám bránit, ale probudit v nich motivaci, aby se bránit začali.

Fake news využívají pro své šíření polarizující témata a negativní emoce, známé strategie o tekutém hněvu a vnitřním/vnějším nepříteli. Víceméně cokoliv, co zvyšuje šance článku na uživatelskou odezvu, bez ohledu na postoje autora. Navzdory prokazatelným negativním dopadům ovšem nelze obohacování na dezinformacích trestně stíhat a racionální vyvracení od mainstreamových médií nemůže fake news co do rychlosti a dopadu na cílové skupiny konkurovat. Fake it to make it se tak vydává přesně opačným směrem, jde o simulátor, který snadno šiřitelný falešný obsah generuje a sleduje jeho další vývoj. Warner sice přiznává, že některým může hra posloužit jako inspirace pro pochybné podnikání, podobných návodů je však na síti nepočítaně. Autorka si navíc při vývoji neodpustila návyky ze svých předchozích vzdělávacích projektů a hra tak obsahuje množství textů a vysvětlivek, které hráči poskytují jen málo prostoru, kde by virální šíření obsahu působilo jako perspektivní.

V úvodu hry získá hráč mentora, jenž ho celým procesem manipulování s fakty a šíření zpráv provází. Dokonce do té míry, že při chvíli nečinnosti se automaticky ukazuje nápověda a zopakování úkolu. Rady mentora lze ignorovat, jsou však vystavěny logicky a pro co největší účinnost, takže přes nezvyklou podbízivost se hráči vyplácí je po krocích následovat. Základem je vytvoření relativně solidní stránky pro své články a přebírání společensky rezonujících témat – hlavní dynamika hry spočívá ve vyvážení přemrštěné kauzy (drama) na jedné straně a do očí bijící lži (credibility) na té druhé. Roli ovšem hraje také tagování podle témat či politické příslušnosti a pak párování s podobně smýšlející skupinou uživatelů na sociální síti. Po uveřejnění se prostředí hry rozdělí na několik polí, kdy hráč může sledovat okamžité reakce uživatelů, virální dosah a zacílené emoce.

Zdánlivě nezúčastněný způsob, jakým hra informuje o hráčových statistikách, patří k její hlavní devíze. Obsahuje sice ironický osten v podobě názvů článků i dělení politických stran, jež si prokazatelně berou inspiraci z amerického prostředí, avšak působí natolik naivně a odtrženě od skutečného politického dění, že hráče spíše pobízejí k většímu experimentování, než aby ho od začátku školily, že fake news jsou špatné, hm áno? Přívětivé uživatelské rozhraní v barvách zelené a modré si v ničem nezadá s nástroji twitteru nebo facebooku, takže pro valnou většinu uživatelů se hra rychle stává intuitivní. Právě vlákání hráče do „objektivního“ a snadno ovladatelného simulátoru představuje nespornou výhodu oproti běžným kritickým článkům a tou je osobní zaangažovanost. Hráč v přímém přenosu sleduje, jak snadno lze vydělávat na rozjitřených emocích a to včetně článků, které už jiný server jako falešné nahlásil. S postupem úrovně se navíc začínají objevovat i negativní aspekty virálů: vyskakují okna informující například o tom, že jste právě přispěli k 8% nárůstu zločinů z nenávisti vůči vámi vybrané skupině obyvatel.

 

Fake it to make it pracuje s podobně vystavěnou argumentací jako klasické osvětové články, jež se dotýkají problematiky fake news. Herní mechanismy ovšem umožňují zkoumat většinou jen zběžně popsané praktiky do hloubky a tím manipulativní strategie lépe chápat a v důsledku i rozpoznávat. Takový přístup ovšem předpokládá již poučeného uživatele, zvyklého kriticky hodnotit své zdroje. Projekt Amandy Warner na druhou stranu zvládá cílit i na skupinu uživatelů, kteří si dopady fake news nepřipouštějí. Namísto propracovaného textu podloženého fakty však musí stisknout shodné tlakové body jako virální zprávy, s tím rozdílem, že pro Warner je klíčovou emocí ješitnost. Jedna věc je bavit se v rámci hry nad překroucenými titulky a vydělávat na cizím rozhořčení, druhá je uvědomit si, že někdo takhle vydělává na vás.