One Night Stand

Kinmoku – Lucy Blundell (2016). One Night Stand (Windows, Linux, Mac OS X).

O žánru

            Z toho, co jsem se dočetla o žánru dating sim, vyplynulo hned několik zajímavých informací. Vzhledem k tomu, že to bylo až potom, co jsem si hry zahrála, lehce to změnilo můj názor na celý tento herní žánr. Tak zaprvé, hry typu dating sim ve většině případů končí špatně, za druhé jsou převážně experimentálního, nebo alternativního zpracování, ale na druhou stranu je pro hráče připravená linka příběhu, kterou následuje a v podstatě s ní nemůže nic moc udělat, protože musí přijmout svoji roli a předem naplánovaný herní osud. Takže jde většinou (tedy alespoň u her doporučených k naší analýze) o nějaký narativní rámec, příběh, který je možné ovlivnit jen minimálně. Hráč je tak spíše přihlížejícím, nebo-li „odklikávajícím“, než aby skutečně hrál, jako například u různých arkád.

V každém případě, tento žánr je určitě zajímavý z hlediska psychologického zkoumání. Po seznámení s ním se nabízí hned několik otázek k dalšímu výzkumu, a to: Kdo tyto hry hraje a proč? Jaké jsou důvody a motivace hráčů k hraní dating sim games? Z jakého důvodu se takové hry vůbec vyrábí?

I když dle mého názoru, v dnešní době jsou dating sims spíše „za zenitem“, protože pokud někdo chce „vyrazit na rande s počítačem“, pak se mnohem lépe pobaví například se Siri a možná se i zasměje.

One night stand

           Hra One Night Stand mě z výběru zaujala asi nejvíce. Možná proto, že mi jako jediná z daných dating sim games přišla alespoň trochu zábavná. Příběh je implementován lineárně a bez velké možnosti odboček od základní osy děje. Z hlediska herní mechaniky jde o simulaci (což vychází již z názvu žánru).

   Co se týče holistické analýzy, tak na začátku se hlavní postava probudí s nesnesitelnou kocovinou a neví kde je. Jen mu vibruje vedle postele telefon, načež zjistí, že tam má několik naštvaných zpráv od svého kamaráda, kterému předchozí noci někam utekl. V této části hry mi přišlo zábavné to rozmlžené vidění, efekt otevření očí, sebelítostné myšlenky, zkrátka dobře povedená simulace probuzení na neznámém místě se silnou kocovinou, včetně všech zvuků a vjemů. Přirozeně mě tedy zajímalo, co bude dál.

         První možné ovládání po sadě několika „Enterů“ na „odklikání“ prvních myšlenek po probuzení, je vybrat si předmět v zamlženém vidění, přičemž není po tvaru těžké poznat mobilní telefon, respektive iPhone, což je podle prostředí naprosto jisté, když postava vezme telefon do ruky. Zde by se nabízelo prozkoumat, proč zrovna iPhone.

Následně probíhá výměna zpráv s kamarádem, který je naštvaný, že ho hlavní hrdina nechal minulé noci v baru a někam zmizel. Při snaze rozkoukat se a vzpomenout si, co se stalo včera v noci postava objeví, že se nachází v pokoji dívky spící vedle něho. Ve snaze omluvit se kamarádům naskočí poměrně zajímavý výběr dalších akcí, a to vyfotit spící dívku a pochlubit se kamarádovi a nebo ne. V každém případě v následující chvíli baterka telefonu nevydrží a náš hlavní hrdina se rozhoduje, že vezme nohy na ramena. Když v tom se spící dívka probudí, hodí přes něj deku a rychle vyběhne z pokoje.

            To hlavní postavu zmate, ale otevře se nabídka ve stylu „prohlédnout si pokoj“. Za chvilku se dívka už oblečená vrátí a začíná poněkud zvláštní konverzace o minulé noci. I když zřejmě adekvátně trapná jako tato situace v reálném světě.

Dialogy jsou velmi jednoduché a v podstatě předvídatelné. Co se týče ovládání, probíhá tak, že je většinou nutné „odmačkávat“ enterem monology postav a maximálně jednou za čas zvolit odpověď, která ale v toku rozhovoru nic moc nemění. Nicméně, dívka například nabídne pohoštění ve formě paracetamolu či kávy a ve chvíli kdy odejde je možné se dostat do jejího počítače, což není úplně etické, ale alespoň podle jejího facebookového profilu zjistíte, že se jmenuje Robin. V další hře to šlo zjistit třeba nahlédnutím do její peněženky.

Hráč se může rozhodnout, zda bude hrát takzvaně „dívkaře“, který se, řekněme, nechová uctivě, pohodáře a nebo se skoro až změní v romantika, který vidí s dívkou společnou budoucnost. Odpovědi jsou střídat i podle nálady. V každém případě je nutné pečlivě plánovat kroky, protože když se rozhodnete například na začátku vyfotit dívku ve spánku a pošlete to kamarádovi, stane se to, že se obrázek rozšíří po Facebooku a dívka vás naštvaně „vykopne“. Ale ať se snažíte, jak se snažíte, šťastný konec je zřejmě nemožný. Nebo alespoň mně se nepovedlo dát ty dva po „one night stand“ skutečně dohromady.

Nicméně, oproti ostatním dating sim hrám je možné zde zažít alespoň nějakou imerzi. Co se týče genderového pohledu, zajímavé momenty by mohly být, že jde hrát jen za mužskou postavu a probudit se u dívky doma a také výběr akcí by určitě šel dále rozebírat.

Graficky je hra poměrně zajímavá. Vše v teplých bledých barvách a ilustrace docela připomíná jednoduché komiksové zpracování, což možná podle teorie komiksu může být účelové. Protože čím jednodušší ilustrace postav je, o to snáze se s nimi čtenář ztotožní. Obrazy ještě zajímavě oživuje pohyb kontury, ať už kolem postav nebo kolem dialogových oken. Dává hře větší živost.

V každém případě i po předchozí zvědavosti o tom, co se bude dít, se hra po chvíli zkoušení stává nudnou. Podle mého názoru je celý tento žánr poněkud zbytečný. Dokážu odhadnout, že asi nebude mít moc fanoušků a pokud ano, půjde o lidi hodně zoufalé v osobním životě. Tady spíše mluvím o ostatních dating sims, kdybych s nimi One Night Stand srovnala, tak flirtovat s ošklivým růžovým psem mi přišlo až smutné i nechutné zároveň a odpovědi byly hrozně průhledné. Hra Save the Date, byla velmi nudná s pomalým dějem. Pro poslední hru Katawa Shoujo asi nejvíce sedí slovo „zvláštní“, a to především její příběh – ten byl opravdu podivný. Dating sim, kde se člověk snaží dát dohromady s postavičkami z různým postižením, na to už musí být opravdu motivace.