Hot Date jako imerzivní (a bolestný) seznamkový komentář

Při spuštění Hot Date naše uši nejdříve zaplatí uhrančivá hudba a pak se před námi zjeví virtuální mops usazený u stolu s hořícím svícnem v jakési potemnělé restauraci. Je to náš virtuální partner pro virtuální speed datingovou seanci.

Ptá se nás na naše jméno. Odpovídáme, čímž se okamžitě umocňuje pocit imerze a identifikace z do té chvíle anonymní hlavní postavou. Nastávají dvě minuty, během kterých se musíme snažit s mopsem načít nezávaznou konverzaci. Na jednoduchém půdorysu hry, která je distribuovaná zcela zdarma (či za dobrovolný poplatek) ale její vývojář dokáže s minimem prostředků rozehrát sofistikovaný komentář, který je formou unikátní hernímu médiu.

Hledání cesty z labyrintu sarkasmu

Automatickou reakcí hráče je pokusit se uprostřed spousty možností a cest nalézt ty, kterými mopslíka uspokojí a konečně zavedou řeč na téma, které ocení i on. Metodou pokus-omyl se tak vrací k různým variantám otázky “dělali jsi někdy x” a zkouší, jestli nenalezne cestu, kudy konečně obrátit rande dobrým směrem. Je to ale snaha marná, protože i když by žánr hry mohl napovídat, že kladný výsledek existuje, autoři na hráče připravili falešné divadlo. Když totiž Hot Date hraje dostatečně dlouho, odhalí, že neexistuje žádná jeho akcemi modelovaná mopslíkova osobnost, nebo předpřipravené scénáře, které když odhalí, uspěje. Sice se o to pokouší, ale naráží na další a další náhodné výbuchy sarkasmu, ironie nebo čirého pohrdání. A zjišťuje, že ve fiktivním světě speed-datingových seancí Hot Date dobrý konec neexistuje. 

Je to poznání o to bolestnější, neboť autoři občas jakoby naznačí, že se konečně diskuze stáčí dobrým směrem - to, když mopslík ocení váš vtip, nebo kladně odpoví na hozenou konverzační rukavici. Z pravidla ale pak následuje o to ostřejší odseknutí při pokusu na úspěch navázat. Hráčova snaha téměř zoufale během vymezeného času najít téma, které bude mít úspěch, je podminovaná i například tím, že všechny nabízené vtipy jsou spíše nevtipné a seznam konverzačních otvíráků je až na výjimky plný replik, které bychom asi sami nikdy nevyřknuli. 

Herní mechaniky jsou nastaveny tak, že hráče navíc zareagovat nutí. Po chvíli nečinnosti se začne ozývat návodná šipka, poté i sám váš “partner” zareaguje nahlas vyřčeným posměškem. Spolu se zlověstně tikajícími hodinami odpočítávajícími vyměřený herní čas tak vytváří téměř hmatatelný dojem trapného ticha.

Ironie Hot Date vůči hráči je tak trojí - jednak ho zahrnuje nekonečným přívalem sarkasmů, na kterého nutí reagovat, ale prakticky mu jakoukoliv smysluplnou odpověď znemožňuje.

Interaktivní identifikace

Výsledný dojem by ale byl poloviční, pokud bychom pouze vybírali z už předpřipravených odpovědí. Kromě nutnosti uvedení vlastního jména se tak ve hře občas objeví nutnost frázi, repliku, nebo reakci vymyslet a napsat jí na klávesnici. To není důležité z hlediska interakce s virtuálním protějškem (mops má stejně na ně už předem připravené odpovědi), ale pro zpřítomnění herního zážitku. Jakmile jsme nuceni anonymní postavu hned na začátku pojmenovat, přestává nám být lhostejná. Symbolicky tak do ní obtiskujeme svojí část a všechno následné dění si musíme brát tak trochu osobně. Podobně fungují i další místa, kdy hra vyžaduje k dalšímu postupu kreativní součinnost hráče. Ve chvílích, kdy už bychom autorův záměr vystřelit si z nás i nedostupností rozumných odpovědí, nám dává možnost o nějakou vlastní se pokusit s nadějí, že nyní to konečně vyjde a autorita virtuálního psa nám otevře svou duši. A protože jsme se s naším avatarem ztotožnili, odmítnutí bolí o to víc.

Krutost herního času a symbolické nesnáším tě

Zatímco v řadě mainstreamových titulů dochází k vytváření napětí například prací se skriptovanými situacemi, Hot Date naléhavost vytváří simulací skutečného speed-datingového elementu, totiž omezeného času. V každém “kole” se tak nanovo začíná točit ciferník virtuálních hodinek, přičemž jakmile dosáhne dvanáctky, veškerý náš postup končí. Cítíme tak potřebu, shodnou s realitou skutečných speed datingů, co nejvíce protějšek zaujmout v kruté realitě omezeného časového rámce. Zkoušíme, vybíráme, jsme trestáni mopslíkovými poznámkami a na herní obrazovce se ručička pomalu sune do jistého konce a cinkání, když dojede na konec, tak jako minule oznamuje, že jsme zase ničeho nedosáhli.

Použití krátkého časového limitu pro jednotlivé iterace herního zážitku jsou funkční ještě v jedné rovině - jsou totiž simulací pocitu skutečného těkavého speed datingu. Stejně jako v něm se před námi během i pouhé půlhodiny hraní vystřídá nespočet psů s různými jmény. Vnímáme tak povrchnost celé seznamovací metody dalo by se říci z první ruky, dusí nás příval sarkasmů, které hra dávkuje s neúnavnou kadencí. Vysvobodí nás tak jen hlavní menu a položka exit, tak jako v reálném světě odchod z restaurace.

Hra ale nabízí určitou katarzi. V závěru nám totiž umožňuje vynést směrem k našemu partnerovi poslední větu - která může poněkud překvapivě znít i “už tě nechci nikdy vidět.” Autor tak nabízí hráči katarzi, symbolickou tečku za jedním ze sarkastických mopsů a jasný předěl do další, snad už úspěšnější datingové seance.

Komentář speedatingové kultuře

Kompilátem všeho výše zmíněného není Hot Date náhodou - ostatně ani názvem. Ten totiž dost možná odkazuje k reklamním sloganům (či marketéry agentur v myslích zákazníků vyvolávaným představám), že právě jejich upsání se speeddatingovému kolotoči jim přinese vyvoleného či vyvolenou. Hot Date ale záhy po svém spuštění tento dojem demaskuje. A čím dál víc se hráč noří do světa jeho mopslí fikce, tím víc začíná dostávat kontury hlavní poselství hry George Batchelora: speed dating je jen koloběhem marného čekání na lidské souznění. Je to nekonečná série očekávání a zklamání, trapného ticha a možná ještě trapnějších vtipů na jeho prolomení.

_____________________
Platformy: Linux, Windows, Mac OS X
Rok vydání: 2015
Autor: George Batchelor
Žánr: Dating simulátor
Země výroby: Velká Británie