Analýza hry Art Game. Umění pro umění?

Název hry Art Game se dá vykládat dvěma způsoby – jako „umělecká hra“ nebo „hra o umění“. Příhodně tak poukazuje na téma hry i samotné její zpracování. Základní premisou je prožít radosti a strasti umělecké praxe v několika modelových situacích. Hru v roce 2013 vydal a poskytnul zdarma na internetu původně v Kodani a nyní na Maltě působící herní designer a kritik Pippin Barr, který od té doby spolupracoval i s Marinou Abramovic. Vizuální stránku tvoří jednoduchá vektorová grafika v barvách šedé, černé a bílé. Zvuk chybí úplně.

Na začátku si můžete vybrat, zda budete hrát za minimalistického malíře Cicera Sassoona, ruskou 

sochařku Alexandru Tetranov nebo videoartové duo Williama Edge a Susan Needle. Následně jste osloveni kurátorkou MoMA, abyste vytvořili umělecká díla k posouzení pro výstavu. Zde přichází potencionálně nejzábavnější část Art Game, protože tato díla tvoříte pomocí klasických arkádových her, jako je Snake, Tetris a Spacewar. Dílo je dokončeno ve chvíli, kdy podle normální herní logiky prohrajete. Z výsledného hada, který se chytl za ocas, a z hromady skládaček Tetrisu se tak stane minimalistická malba a poněkud kostrbatě vyhlížející socha. V případě Spacewar je produktem videoperformance dvou teček (umělců převlečených v kostýmech vesmírných lodí), snažících se do sebe nenarazit. V této „hře ve hře“ můžete strávit dlouhý čas, popustit uzdu kreativitě a formovat komplexní tvary pomocí jednoduchého, pro většinu hráčů zřejmě dobře známého, herního mechanismu. Ten je v tomto případě poněkud postaven na hlavu. Pokud budete Tetris hrát podle jeho klasických pravidel, můžete v minihře strávit věčnost.

Při první hře se sochařkou Tetranov jsem nejdříve hru hrála konvenčním způsobem, po chvíli jsem začala „stavět“ rozvětvenou sochu, kterou jsem posléze nazvala docela kreativním způsobem. Telefonátem přivolaná kurátorka mě pochválila a objednala si další sochy. Proces jsem tedy musela zopakovat, už mě to ale nebavilo a sochy jsem co nejrychleji „nakupila“ a s názvem jsem se vůbec neobtěžovala. K mému zklamání, a tak trochu podle očekávání, se kurátorce tyto sochy líbily a mojí odfláknutou práci vůbec nepostřehla.

Po úspěšném udání děl kurátorce následuje skupinová výstava v MoMA, kde si můžete srovnat své vlastní výtvory s předem vygenerovanými od zbylých umělců, za které jste nehráli. Můžete také poslouchat komentáře návštěvníků, které považuji za zdaleka nejzábavnější část hry. Je jich implementováno poměrně velké množství, i když se to podle opakovaných replik nemusí zdát. Stačí chvíli vytrvat a dočkáte se opravdových perel, jako např. zcela vyprázdněný odkaz na „Rolanda Bathe“ a klasik typu: „Kéž bychom se těch děl mohli dotknout...“ nebo „No, když je to v MoMA, tak to musí být dobré, že?“.

Naslouchání návštěvníkům v galerii může vyvolat silnou frustraci, protože vás nikdo dostatečně nedocení. Tuto část hry můžeme brát jako meditaci na téma recepce uměleckých děl, daleko více se však podobá satiře. Návštěvníci jsou totiž buď přehnaně naivní, nebo plodí jedno klišé uměleckého žargonu za druhým.

Kromě návštěvníků můžete také zkusit oslovit jiné umělce. V roli Sassoona na mě však Tetranov neměla čas a podivná dvojčata Edge a Needle zachovali pózu a neřekli pro jistotu nic. Když z galerie konečně odejdete, vaší odměnou je přední strana časopisu Artforum a vágní pochvala ve stylu „Sassoonovy obrazy držely výstavu pohromadě…“.

Hra zde končí, pokud ji však budeme skutečně brát jako metaforu umělcova života, skončila pouze jedna z her. Můžete začít zase od začátku nebo se rozhodnout se své umělecké kariéry vzdát a jít hrát jinou hru.

Hru jsem hrála několikrát a za všechny postavy. Z třech miniher bylo zřejmě nejzábavnější skládání soch v roli Alexandry Tetranov. V případě, že hrajete za Susan Needle a Williama Edge, má ovládání trochu jinou povahu. Tato „dvojčata“ totiž musí všechny akce provádět spolu, včetně poslouchání návštěvníků nebo telefonování. Předtím, než začnete hrát Spacewar, musíte také postavy převléct do kosmických kostýmů, což může vést ke komické situaci, kdy jedna z nich zůstane vzpříčená pod kostýmem té druhé. Samotné videoartové duo se ve větší míře než ostatní dva umělci dá chápat jako satira nebo klišé uměleckého světa – dvě skutečně podivné, uměle působící postavy, které se chovají napohled směšně ve jménu velkého umění.

Podle Pippina Barra tato hra může vzbudit různé emoce, podobné těm, jaké zažívá kterýkoliv umělec ve skutečném životě. Potvrzuji, že mě naštvalo, když kurátorka pro výstavu vybrala jak mé propracovanější dílo, tak i zbylé dvě, kterým jsem žádnou námahu nevěnovala. Pozastavila jsem se v tu chvíli nad jednoduchým mechanismem hry, který je v tomto případě zřejmě zcela náhodný. Můžete se libovolně dlouhý čas mořit s perfektně vybalancovanou sochou, nic vám však nezaručuje, že ji posléze kurátorka vybere. V herním světě většinou máte možnost svůj osud ovlivnit, bývá dokonce předem napsán. Zde jste však ponecháni náhodě.

Art Game je tedy „uměleckou hrou“ v tom smyslu, že dekonstruuje médium, a zároveň je „hrou o umění“, která se však snaží řídit podle pravidel skutečného života, které postrádají běžné jistoty herního světa. Z hlediska mechanismu se jí to daří především v části s výběrem děl pro výstavu, méně již v ostatních. Když vás vystaví, máte již jistotu, že skončíte na obálce Artfora.

Je nutné poznamenat, že Art Game nesimuluje ani tak život umělce, jako spíš život umělce ve světě trhu s uměním. Ten se opravdu řídí podobně náhodnými a krutými mechanismy, které jsou jen velmi lehce a přitom radikálně naznačeny v této hře. Pippin Barr na svém blogu píše: „Most of all, I think it’s possible to express yourself as an artist and to invest in that and not have the game let you down too much.“ Tato citace by se klidně mohla vztahovat na jakéhokoliv žijícího umělce, pokud by Barr onou hrou myslel právě trh s uměním. Hra jako taková je velmi jednoduchá, významy si do ní z větší části vkládáme sami. Nedá se to samé říct o trhu s uměním?