Republia Times aneb Chcete být novinářem?

                Republia Times je herní titul, jenž byl vytvořen nezávislým vývojářem Lucasem Popem v rámci přípravy na osmačtyřicetihodinovou herní soutěž Ludum Dare. Už samy okolnosti vzniku této hry tedy napovídají, že se rozhodně nejedná o velký „Triple-A“ počin, do jehož vývoje byly investovány velké peníze. Naopak, jedná se na první pohled o hru velmi skromnou – nejen co se týče grafického ztvárnění, ale také hráčských možností, jak hru ovlivnit. Tyto spartánské vlastnosti ovšem nikterak nezabraňují tomu, že Republia Times jsou schopny srozumitelně předat své poselství, donutit hráče k přemýšlení a v neposlední řadě jej také zabavit a udržet jeho pozornost.

                Republia Times je vlastně jakýmsi simulátorem práce novinového šéfredaktora. Hlavní náplní celé hry je výběr novinových článků a jejich aranžování na přední stránku tak, aby došlo k požadovanému efektu. Vše je ovšem okořeněno faktem, že titulní noviny Republia Times, ve kterých hráč působí, jsou oficiálním tiskem totalitního režimu. Nestačí tedy pouze získávat nové čtenáře; musíte se také zavděčit režimu, nebo proti němu naopak bojovat. A je jisté, že vaše akce činy budou mít dalekosáhlé následky.

                Vůbec první věcí, která hráče uhodí do očí, je pravděpodobně grafika a uživatelské rozhraní. Obě dvě evokují vzpomínky na raná 90. léta nebo minulost ještě vzdálenější – jak styl písma, tak i obrázky po stranách a celkové rozlišení obrazu jsou nadmíru podobné raným počítačům. Rozhodnutí použít tento styl ovšem jistě nepramenilo pouze z nedostatku času a financí, ale slouží i k prvotní imerzi do fikčního světa, který nám hra nabízí – lze si jen těžko představit, že by úředníci nebo novináři v jakési postkomunistické diktatuře balkánského typu měli k dispozici prvotřídní západní techniku. Všechno, od jednoduchého černobílého zobrazení až po neohrabanou animaci ručiček hodin (i když právě na hodinách se objevuje snad jediný případ barvy v této hře – červené ručičky, když začíná docházet čas), v hráči probouzí dojem, že opravdu sedí v nějaké šedivé betonové budově pod zamračeným nebem a v ulicích se ozývají buďto vřískající motory trabantů, nebo střelba z kalašnikovu. U článků, které se hráči objevují na obrazovce, lze někdy jen stěží rozlišit titulek – a samotný text reprezentují jen nečitelné černé čáry.

                Fikční svět, do kterého můžeme nahlédnout skrze toto nevzhledné, depresivně působící okno, ovšem s takovýmto přístupem naprosto koresponduje. Hned na úvodní obrazovce se dovídáme radostnou novinu, že konečně došlo k ukončení válečného konfliktu se sousedním státem, Antegrií. Stejně tak byly potlačeny nepokoje a povstání a Republia se znovu vrací k normálnímu životu. Poté je vám ovšem dáno na srozuměnou, že obyvatelstvo není vládě ani zdaleka loajální – a vaším cílem jakožto šéfredaktora deníku Republia Times je to změnit jakýmikoli prostředky, tedy tak, že budete do svých novin vybírat pouze články lichotivé pro vládu. Iluze někoho, kdo až do této chvíle čekal hru glorifikující nezávislou žurnalistiku, se tedy musí hodně rychle rozplynout. A jako poslední hřebíček do rakve všem optimistům slouží poslední noticka, která vás upozorňuje, že stát z bezpečnostních důvodů drží ve svých rukou vaši ženu a dítě.

                Abyste dosáhli cílů, které po vás vláda žádá, musíte jednak zvyšovat loajalitu veřejnosti k vládě, jednak nabírat další čtenáře, aby se vaše zprávy rozšířily do všech koutů státu. K tomu vám bude sloužit hlavní herní rozhraní, které se skládá z nadpisů článků, mezi kterými můžete vybírat, prázdné titulní stránky vašich novin, kazatele počtu čtenářů a bodů loajality k vládě a v neposlední řadě také z již zmiňovaných hodin. Pracujete totiž ve dvanáctihodinovém cyklu, který hra samozřejmě patřičně zrychluje – nelze se tedy výběrem článků zaobírat donekonečna. Hráčova editorská práce spočívá v tom, že vybírá nadpisy článků, které chce zveřejnit a následně vybere jejich velikost a umístění na titulní straně novin. Ta může pochopitelně nabídnout jen omezený prostor – proto je výběr velikosti a umístění článku velmi důležitý. Roli hraje i fakt, že čím větší článek je, tím větší bude mít efekt, a naopak – zprávy, jejichž vliv chcete minimalizovat, budete prezentovat v co nejmenší velikosti. Hra postupně ve formě poznámek na konci každého dne spolu s cíli stanovenými vládou osvětluje další zákonitosti tohoto systému – politické články například nepřitáhnou moc čtenářů, ale posílí loajalitu těch existujících, a naopak články o sportu, počasí a celebritách nevyvolají lásku k diktátorovi, ale noviny si koupí mnohem více lidí. Než vám to hra vysvětlí, může dojít k úsměvným situacím – já jsem se například zpočátku bál umisťovat do svých novin články o špatném počasí, abych nesnížil loajalitu obyvatelstva. Je to samozřejmě absurdní myšlenkový pochod, myšlení spíše „hráčské“ než „realistické“, což hra reflektuje v jedné z poznámek, když oznámí, že informace o průtrži mračen opravdu neovlivní preference obyvatel – vláda totiž zatím počasí neovládá. Je to jeden z příkladů, že Lucas Pope do hry zapracoval i špetku humoru, který dobře odlehčuje poměrně tíživou atmosféru. K tomuto efektu dopomáhají i některé články – ty totiž neslouží pouze jako numerický faktor ovlivnění skóre, ale například se z nich hráč postupně dočte o úsměvné parodii na dnešní celebrity – dvě místní superhvězdy se dají dohromady, vezmou a okamžitě rozvedou v pouhých několika dnech. Jiné články naopak reflektují měnící se atmosféru v zemi, například (na vás do značné míry závislý) úspěch rebelského hnutí.

                Plynule se tím přenášíme do další, velice podstatné roviny hry Republia Times – do roviny morální. Kdyby totiž v celé hře šlo jen o bezhlavé navyšování jakéhosi skóre a čtenářů, jen těžko by se dalo hovořit o hře s hlubším poselstvím. V průběhu hry se mezi příchozími články začnou objevovat i zprávy od povstalců, kteří usilují o svržení diktátorského režimu a nastolení svobody. V těchto zprávách vás úpěnlivě prosí o pomoc a slibují, že vaši rodinu vyrvou z drápu diktátorského režimu a zachrání ji. Logicky vám stanoví naprosto opačné cíle, než vláda Republie – chtějí, abyste naopak snižoval loajalitu obyvatel k režimu a tím podpořil povstání. Cíl získávat více čtenářů je ovšem společný pro obě strany. Dalo by se namítnout, že nástup rebelských zpráv na scénu vlastně není příliš podstatný – i předtím hráč mohl pracovat proti režimu prostě jen z přesvědčení. Podle mého názoru takovému jednání brání dva důvody. Zaprvé je to základní starost o rodinu, kterou drží režim v zajetí a jejichž životní úroveň se odvíjí od vaší poslušnosti, přestože k té si není možno příliš vypracovat nějaký vztah. Zadruhé – a mnohem důležitěji – je to základní reflex téměř každého hráče splnit zadaný úkol a příliš se nad tím nerozmýšlet. Lucas Pope tedy hráče pomocí rebelů spíše směřuje směrem, který si vlastně mohli už předtím zvolit oni sami.

                Zbývá vyřešit otázku, na kterou stranu se vlastně hra Republia TImes staví. Je záslužnější kvůli starosti o rodinu podporovat zlý, totalitní režim, nebo je v zájmu vyšších cílů pravděpodobně zatratit? Odpověď Lucase Popa a jeho hry je jednoznačná – ani jedna cesta k úspěchu nevede. V případě, že zůstanete poslušným vládním psíkem a rebelie bude díky vám rozdrcena, bude vaše rodina (poněkud nelogicky) eliminována, vám přidělí nové místo a vše zůstane při starém. Naopak pokud díky vám zvítězí povstalci, vaše rodina zahyne, neboť ji rebelové nevysvobodí. Po svém vítězství změní jméno státu na Democria, přidělí vám novou rodinu, postaví vás do čela své propagandy – a hra začíná znovu od začátku, bojovníci za svobodu se okamžitě změnili v tyrany. Toto neveselé poselství sice může dokládat bezvýchodnost života a práce v některých typech státních zřízení, ale zdá se být z celé hry snad nejméně dokončené a až příliš zjednodušené („všechno je to stejná verbež“ není zrovna objevná filozofická myšlenka).

               

                V případě Republia Times se samo nabízí srovnání s další Popovou hrou, Papers, Please! V tomto titulu použil autor podobné motivy, jako v předchozí hře – především depresivní atmosféru totalitní země. V obou hrách se objevuje i prvek bezmoci, v Papers, Please! ale nesrovnatelně propracovanější i díky skvělému modelu rodiny, který vás přinutí si k ní vytvořit skutečný vztah. V tomto kontextu by se hra Republia Times dala označit za jakýsi skokanský můstek – sám o sobě zdařilý a povedený, ale signifikantní především tím, co z něj vylétlo k herním nebesům.