čtvrtek 14. listopadu 2013

Polymorphous Perversity – Freud vs. Chaud



Polymorphous Perversity je velmi svérázná strategie, která se hned na začátku odvolává na Freudovu psychoanalytickou koncepci dětské sexuality. To je sice vše, co nám autor, Nicolau Chaud, prozradí, ale když trochu zapátráme, například Wikipedia ochotně napoví. Polymorfní perverzita je pojem, který používal Sigmund Freud pro popis lidské schopnosti dosáhnout orgasmu při aktivitách, které společnost nechápe jako běžné či normální. Freud říká, že děti do pěti let jsou polymorfně perverzní, protože v tomto věku vnímají své libido odděleně od společenských konvencí, které ještě buď neznají, nebo nechápou. Jakékoli sexuální praktiky jsou tedy v pořádku, pokud se jim samým líbí. Až později je jim výchovou vštěpováno, co považovat za normální a co ne. V tomto světle dává herní narativ větší smysl. Náš příběh začíná intrem, kdy vcházíme do pokoje chlapce onanujícího u počítače a jsme svědky scény mezi ním a tajemnými vetřelci, kteří ho chtějí využít jako výzkumný objekt k neznámým účelům a podávají mu omamné látky. Jakmile začínají působit drogy, začíná samotná hra.

Grafika se nápadně změní z poměrně realistické na jednoduchou pixelovou, což nám má naznačit, že jsme se přenesli do stavu změněného vnímání a náš avatar se objeví nahý v nám neznámém prostředí. Poměrně rychle ale pochopíme, co se po nás chce, protože v okolí jsou převážně ženy a kdykoli se s nějakou z nich pokusíme promluvit, konverzace se týká sexu. A celá herní mechanika vlastně také. Po celou hru se díky sexuálním „soubojům“, kdy se snažíme uspokojit partnerku/partnera/transku/mrtvolu/anděla a zároveň se příliš nevyčerpat, učíme nejrůznějším sexuálním technikám a také jejich prostřednictvím řešíme nám svěřené úkoly a získáváme nové informace, kam ve hře směřovat. Nahota avatara i to, že ve hře děláme něco, co by nás normálně ani nenapadlo (a po nějaké době už nám to ani nepřijde zvláštní), koresponduje s názvem hry a myslím, že nás vrací k našemu pětiletému já, alespoň tak, jak ho chápe Freud. Výzkumníci z intra, kteří nás do tohoto stavu uvedli, by tak mohli být chápáni jako naši vnitřní osvoboditelé, jako bojovníci proti společenským konvencím. My nejdřív protestujeme, ale postupně si na nově nabytou svobodu zvykáme.


Kromě únavy, kterou prohráváme daný souboj, nám hrozí ještě nadrženost. Pokud avatarovi dlouho nedopřejeme sex, nastává jeho bolestivá smrt a s ní i konec hry. Tím nás vlastně autor k sexu/hraní hry nutí. Za povšimnutí stojí, že v průběhu hry jsme obklopeni sexem v nejrůznějších podobách (krajinu zdobí symboly pohlaví, mapa snové země je ve tvaru torza ženského těla a také soundtrack má rozpoznatelný sexuální podtext – ne nadarmo je v úvodu doporučováno použití sluchátek), ale lásku aby člověk/avatar hledal lupou. Původně mě napadlo, že tak tvůrce naznačuje, co si o současné společnosti myslí, ale v kontextu celého příběhu to spíš bude jen další způsob, jak nás donutit jednat výhradně skrze sex.

Hlavní herní narativ se ale lásky týká – poté, co si avatar dostatečně „užije života“, uvědomuje si, že mu chybí právě láska. Když se vydává hledat princeznu, která se již dříve ve hře tvářila, že by si dala říct, zjišťuje, že je pozdě a jeho vyvolená je v Nebi s anděly (nebylo mi úplně jasné, zda dobrovolně či nedobrovolně). Paradoxně i poté, co je cíl hry formulován jako najít pravou lásku (a snad se tak dostat do svého světa), se k ní avatar probojovává sexem s každým, kdo mu zkříží cestu. Nutno ovšem uznat, že se kvůli princezně dokonce naučíme novou speciální schopnost, kterou je polibek. Ačkoli teoreticky nakonec všechno dobře dopadne, ani láska nás neuspokojí a princezna je znásilněna s tím, že „je to pro její vlastní dobro“. Další z náznaků, že stav, který je v dnešní společnosti vnímán jako zavrženíhodný, je pro nás nakonec možná přirozenější.


Na úplný závěr se setkáváme s postavou, která má zřejmě reprezentovat naši ztracenou sexuální svobodu a svádíme náš poslední „souboj“, který je graficky velkoryse pojednán. Po něm hra končí, vracíme se do reálného světa a jsme ponecháni svým vlastním úvahám. Ty jsou podpořeny i diagnostikou našeho sexuálního chování ve hře, kterou zřejmě vypracovali výzkumníci-vetřelci a která obsahuje například hedonismus, homosexualitu, exibicionismus či voyerismus. Hře bych vyčetla, že pokud se o ni hráč více nezajímá a spokojí se s tím, co mu tvůrce na začátku řekne (což byl zpočátku i můj případ), nemusí mu dávat smysl. Pokud si ale dá tu práci a něco málo si o této problematice najde, může hru vnímat zcela jinou optikou a získat mnoho námětů k zamyšlení.


Autor: Lucie Vinická

Žádné komentáře:

Okomentovat