Hra Oiche Mahaith vychází
z dílny Terryho Cavanagha a Stephena Lavelleho. V roce 2011 ji vydalo nezávislé studio
Increpare Game. Popis hry nelze vtisknout pouze na pár řádků. Jde o hru, která
vás rozhodně herně neuspokojí, příliš snahy v ní totiž není zapotřebí.Zejmě vás emočně neuspokojí ani její příběh. To je ale jejím účelem.
Obsah hry:
Oiche Mahaith patří mezi
nezávislé hry, které spíše než herní potenciál v sobě nesou určité
sdělení. Její děj se točí okolo zanedbané rodičovské péče, špatného sociálního
prostředí nebo přímo dětského zneužívání. Z hráčského hlediska je to
velice jednoduchá a přesto strhující hra.
Eimear je holčička žijící
v domě se svými rodiči a psem Buttercupem. Její tíživou situaci poznáme
hned v první scéně, když přijde domů a setká se s matkou. Ta jí vyčítá její
chvilkovou nepřítomnost v domě. Hned je patrné, že se nejedná o běžné
rodičovské kárání, a že něco
v téhle rodině evidentně nebude v pořádku. Následně hráč pochopí, že Eimear doma zažívá spíše ignorantské a slovně -
agresivní chování. Matka ji neustále něco vyčítá. Otec sedí po celou dobu u
počítače a na dceru je přinejmenším hrubý. Dívka si udržuje vztah pouze se
svojí panenkou. Další její spřízněnou duší je pes Buttercup. Ten ale bohužel
tráví většinu času v pokoji jejího zemřelého bratra.
Matka dceru neustále úkoluje a
s jejím plněním zadání není nikdy spokojená. Když se rodina sejde u
večeře, vypukne hádka. Eimear je zrovna ve svém pokoji, když uslyší střelbu.
Zjistí, že celá rodina včetně Buttercupa je po smrti. Následně si uvědomuje, že i když jí její
bližní život spíše komplikovali, samota je mnohem horší. Vydá se tedy na
hřbitov a rozhodne se přivézt mrtvé zpět k životu.
V této chvíli nastává asi
„nejkomplikovanější“ část hry. Děvče musí každému z rodinných příslušníků
správně přidělit srdce. Zmýlí-li se, postavy se chovají nezvykle.
Matka k ní chová silnou náklonnost, Buttercup
ji ignoruje a otec mluví o ztraceném synovi. Hráč tak musí zkoušet stále nové
kombinace srdcí, až všichni dostanou orgán, který jim náleží a začnou se chovat
stejně jako před neštěstím. Eimear tak opětovně zažívá matčinu kritiku a otcovu
ignoraci a urážky. Hrdinka si ale evidentně uleví, že je vše zase zpět ve
starých kolejích. Rozhodne se po dlouhé námaze odpočívat, když jí z klidu
opět proberou výstřely zbraně. Všichni jsou mrtví.
Při přechodu na onen svět se Eimer
ještě loučí se svými bližními. Rodiče za ní přicházejí z hluboké tmy a
prosí ji o odpuštění za jejich chování. Na to Eimer namítá, že by nikdy nic nechtěla
změnit.
Když tak hráč nabyde pocitu, že
aspoň v této chvíli dosáhne děvče klidu a zasloužené lásky, se situace záhy
mění. Ve tmě se objevuje také postava jejího zesnulého bratra. Když ho rodiče
uvidí, propuknou v nadšení. K dceři se otočí zády a oslavují návrat
ztraceného syna. Říkají, že jejich tužby se konečně naplnily. Otočí se a se
slovy „rodina je konečně pohromadě“ odchází.
Eimer zůstává sama v hluboké
tmě.
Detaily hry:
Jak už bylo zmíněno, hráčova
aktivita je u Oiche Mahaith značně omezená. Eimer se pohybuje pomocí šipek a
dialog nebo určitou činnost spustí mezerník. Počet úkolů, které musí hráč
splnit, je minimálně a nejsou komplikované. Hra s sebou nenese ani žádná
obsáhlá pravidla. Eimer musí dělat to, co po ní chtějí rodiče. Jiná možnost
nezbývá. Hru lze odehrát za několik minut. Nelze ale hovořit o výhře či prohře.
Jistě dostal-li se hráč do cílové fáze, byly jeho úkony úspěšné. Rozhodně ale nemá
pocit, že nějakým zásadním způsobem ovládal osud hlavní postavy nebo činil
nějaká zásadní rozhodnutí.
Grafika hry je velice jednoduchá, což dle mého
názoru ještě umocňuje napětí a frustraci, která při jejím sledování přichází.
Celé prostředí hry tvoří dům, jednoduché chodby v něm a pár pokojů. Další
děj se odehrává na hřbitově, kde jsou znázorněny pouze tři hroby. A třetí nejnenáročnější
prostředí následuje ve finální fázi hry, kdy se Eimer naposledy loučí
s rodiči. Prostor mezi dvěma světy znázorňuje tma. Příběhu napomáhá i
tajemná hudba. Další zvukové projevy jsou pouze kňučení psa a střelba zbraně.
I přes tyto zmíněné skutečnosti
se u hraní Oiche Mahaith hráč nudit nebude. Příběh je fascinující, i když
převážně z hlediska pozorovatele.
Smyslem hry je její sdělení. Co
přesně chtěli hráčům její autoři vzkázat? Jistě, jedná se o sociální problematiku,
která je přítomná snad v každé společnosti. Volba tématu pro herní příběh,
ale může představovat jasný konkrétní příklad situace v rodině. Hráči díky ní
mohou na chvíli pocítit neřešitelnou situaci osamělého dítěte, které ač se
snaží, nemůže najít žádné východisko. To totiž pevně drží v rukou jeho
rodiče. „Divák“cítí během hraní frustraci z toho, že osud Eimer nelze
změnit a jediné co může je pokračovat v plnění příkazů jejích despotických
rodičů.
Závěr:
Když se podobné příběhy
zpracovávají knižně nebo filmově, vzbuzují přirozeně pocity bezmoci. Člověk je
pouhým divákem a jeho jedinou možností je film vypnout/knížku zavřít nebo
beznadějně sledovat/číst až do konce. To bývá z pravidla rozdíl u
počítačových her, kde se stáváme často strůjcem osudu virtuálního světa.
Terry Cavanagh a Stephen Lavelle
se ale rozhodli použít jiný způsob. Oiche Mahaith může hrát téměř kdokoliv. Nejde totiž o herní
schopnosti nebo strategické dovednosti. Splňuje ale přesně to, co by se od hry
mělo očekávat – emoce, vzrušení a zvědavost. Tyto pocity si po odehrání krátké
Oiche Mahaith v sobě uchováte
ještě další desítky minut…
Žádné komentáře:
Okomentovat