Oiche Mhaith

Dobrou noc. Na jednu stranu trefný, na druhou poněkud zavádějící irský název pro krátkou online hru. Měli jsme na výběr ze čtyř titulů, všechny obsahovaly více či méně kontroverzní téma. Dohrála jsem je, tato mne ale zaujala nejvíce, jak tématem, tak celkovým prožitkem, který mi poskytla. I za těch pár minut pláče jsem vděčná, myslím, že jedním z jejích cílů bylo přinutit lidi uvědomit si, co možná doma mají a co by mít mohli.

Hra je počinem tvůrců Stephena Lavelleho a Terryho Cavanagha z roku 2011. Oba mají za sebou desítky dalších, z nichž mnohé jsou stejně jako Oiche Mhaith volně hratelné na internetu. Podobají se jak grafikou, tak ovládáním, dle fanoušků a komentátorů se této v dopadu na hráče žádná nevyrovná. Jeden z komentujících na webové stránce s online hrami prohodil, že doufá, že hra není založena na skutečných prožitcích autorů. Působí tak přesvědčivě, že bych tomu osobně i věřila.

Před samotným spuštěním se vám objeví výrazné varování, shrnující všechny pro mládež nevhodné prvky, které hra obsahuje. Všechny, krom samotného tématu, jak reagovali mnozí hráči, kdyby věděli, do čeho jdou, nikdy by slovo "Souhlasím" neodklikli. Následně se seznámíme s hlavní postavou, dívkou Eimear, jež se setkává se svou matkou před domovem. Matka, špatně naladěná dlouhým čekáním, se na ni rozčílí a následně zadá pokyn jít pomáhat v kuchyni. Děj se přesouvá do domu. Zde má hráč dvě možnosti, následovat matku a zamířit do kuchyně nebo využít možnosti prohlédnout celý dům. Pokud toho využije, bude mít snazší následnou fázi hry, kdy se dívka musí řídit matčinými pokyny a projít postupně všemi místnostmi. První tu máme obývák, kde u počítače sedí otec. Nejdřív jsem nevěřila prvotnímu dojmu a snažila předstírat, že hraje počítačové hry, ale ne, opravdu sleduje dětem nepřístupná videa a věnuje se masturbaci. Dceru vyhodí. Dále je zde prázdná ložnice. Poté dívčin pokoj s ležícím dítětem na zemi, postupně vyjde najevo, že se jedná o panenku. V poslední místnosti, jejíž účel zpočátku není znám, sedí pes. Po průchodu je nejvyšší čas vrátit se zpět do kuchyně, následují cesty domem a večeře s rodinou. Poté se dcera odebere do svého pokoje, aby o chvíli později uslyšela výstřely. V ložnici nalezne rodiče i psa, všechny po smrti. Odmítne se s osudem smířit a pomocí programu (na stejném počítači, který před tím používal otec) je dokáže přivést zpět k životu, aby ji okamžitě poté znovu opustili.

Co se týče grafického ztvárnění, jedná se o jednoduchou 2D hru, zařaditelnou jako Adventuru i RPG, někteří ji uvádějí též jako Retro. K ovládání potřebujeme pouze šipky pro pohyb a ovládání počítačového programu. Mezerníkem jsme pak v kontaktu s dalšími postavami (otec, matka, pes, panenka, soused, v závěru se objeví ještě bratr) a s objekty. K objektu či postavě lze přistoupit z jakéhokoli úhlu, po užití mezerníku na objekt se spustí daná činnost, při kontaktu s osobou je více druhů reakcí, po vyčerpání se začnou opakovat. Barvy jsou syté, jednoduché, stínování se dosáhne prolínáním jednotlivých kostiček. Prostředí nepůsobí depresivně, snad jen krom černo-šedé chodby, zhruba v polovině hry však nastane noc a začíná být temné vše. Venku je viditelně podzim, možný symbol odchodu tepla a klidu a příchodu temné, zlé zimy. Kuchyň, v níž se mezi členy rodiny odehraje největší drama, je zelená, symbol rovnováhy a mezilidských vztahů, zajímavá ironie. Též mě zaujal například rozdíl mezi předměstím a dívkou, zatímco dívka má modré vlasy a rty, což není úplně typické, dům, v němž se drama odehraje, je naprosto stejný jako ty ostatní, s nimiž stojí v řadě, jako by autor říkal "může se to stát kdekoli". Pak je zajímavé dvojí užité rudé barvy, neboť jak panenka, tak pes působí dojmem, že mají kolem krku červenou linku, z čehož může hráč mylně usoudit, že jsou oba mrtví.

Více než grafika mě osobně zaujala hudba. Až do zvučných výstřelů soustavně zní jednoduchá melodie, stále se opakující kytarový motiv. Nepůsobil na mě vysloveně smutně, spíš tak nějak rušivě, znervózňoval, jako předzvěst něčeho, co přijde. Hudbu narušuje jen sled vysokých tónů, které provázejí každou konverzaci. Po výstřelech se hudba změní a tentokrát je melodie opravdu krásná, smutná, ale krásná.

Co o hře však vypovídá nejvíce jsou dialogy. Je tolik věcí, o kterých stojí za to se zmínit, které dělají hru tak neuvěřitelně působivou. Zatímco dívka je poslušná, neodmlouvá, neustále se omlouvá, rodiče jsou v jednání s ní strozí, hrubí, zlí. A očividně nejen tento večer, ale celý její život, chová se, jako by na podobné zacházení byla zvyklá. Jediné, co rodiče rozmluví, je stěžování si na charakter své dcery, v případě otce pak ještě určitý náboženský podtext jeho projevů (božský zpěv ptáků, věštění, že dcera za svůj nevděk shoří v pekle), tyto řeči jsou velmi v rozporu s činností, jíž se otec během rozhovoru věnuje. Určitá forma lásky čiší jen z rozhovoru mezi rodiči a ze závěrečné scény.

Vztah rodičů k Eimear se promítá do jejího chování vůči panence. To na mě zapůsobilo nejvíc, neboť dívka se k hračce chovala stejně jako rodiče k ní, sprostě, bezdůvodně ji zahrnovala nadávkami (jako by se panenka proviňovala pouhou svou existencí). Zároveň ale užívala i slova lásky, jako by si nemohla vybrat, která verze jednání je ta správná.

Po smrti rodičů na nás ale tvrdě dopadne realita. Eimear je odvedena z domu sousedem, vypadá to, že navzdory tragédii má možnost se dostat do jiné rodiny, lepší, fungující. Vrací se však zpět domů, odhodlaná vrátit věci do původního stavu. Od této chvíle hra hrůzně připomíná jeden z nejlepších Kingových románů, Řbitov zviřátek, dívka se ocitá na hřbitově, vykope všechny zesnulé členy domácnosti a dopraví je zpět domů (zde nevidíme, pouze slyšíme, zvuky lopaty a černá obrazovka jsou dost výmluvné). Pak nastává jediná interaktivní část hry, neboť "oživující program" vyžaduje spojit symbol a osobu. Jak poznáte, že máte symbol správně přiřazen? Člen rodiny se bude chovat přesně jako dřív. Zle. Pokud je láskyplný či projevuje zájem, Eimear se zamyslí a pronese, že musí být něco špatně. Tady se spouští slzy poprvé. Po chvíli zjistíte, že není nutné s postavou mluvit, správnost přiřazení se dá poznat podle místnosti, kde se člen nachází.

Po oživení jsou všichni stejní. A výstřely se ozvou podruhé. Následuje poslední scéna, všichni členové se sejdou pohromadě, ale jsou odděleni, jako byli vždy, tentokrát však nepřekonatelnou hranicí života a smrti. Rodiče se Eimear omluví, hráč doufá, že by třeba, kéž by, to dopadlo dobře? Rodiče se ale obrací k synovi, vítají se, končíme větou: "Naše rodina je opět pohromadě." Odejdou, Eimear zůstává, hráč se hroutí.

Nemyslím, že by někdo o hře mohl s klidným svědomím říct, že se mu líbila, protože o takovýchto věcech nemůžeme říct, že se nám líbí. Byla strašná, smutná, ale neuvěřitelně sugestivní a působivá. Jsem ráda, že jsem měla možnost si ji zahrát.