Oiche Mhaith: Analýza hry

Oiche Mhaith (irský výraz pro ‘Dobrou noc‘) je nezávislou hrou od britských tvůrců Stephena Lavellea a Terryho Cavanagha z roku 2011. Jedná se o jednoduchou 2D flashovou hru, v níž hráč ovládá postavu mladé dívky jménem Eimear.

Příběh hry

Eimear se musí potýkat s nelehkým životem v rodině, která je těžce zasáhnutá smrtí jejího bratra. Oba rodiče jsou ztrátou svého syna evidentně těžce zasaženi a na své dceři si vybíjejí svou zlost a frustraci.

Eimear je nejprve úkolována svou matkou aby nakrmila psa, uklidila pokoj, prostřela stůl a následně šla otce zavolat k večeři. Mezitím je od ní kritizována za každou maličkost. Poté se do ní pustí i otec, který jí vůbec nevnímá. Ironickým vrcholem zmaru a deprese je fakt, že Eimear ignoruje také pes Buttercup.

Po usnutí slyší Eimear dva výstřely a později s hrůzou zjistí, že otec vyvraždil zbytek rodiny a nakonec i sám sebe. Zděšenou dívku odvede jejich soused, ta se však posléze rozhodne vrátit věci do původního stavu.

Ze hřbitova přinese všechna mrtvá těla zpět do domu a pomocí počítačového programu se je snaží oživit. To se děje pomocí přiřazení symbolů k jednotlivým členům rodiny.

Než však najde správnou kombinaci, oživuje své blízké v jiných variantách žití a chování. To znamená, že se k ní chovají láskyplně a váží si jí. Lze to interpretovat i tak, že jednají tak, jak by si to sama Eimear představovala.

Když Eimear trefí přesnou kombinaci, vše se vrátí do původního stavu, plného hrubých urážek a přehlížení. V noci je opět slyšet dva výstřely z pistole.

Poslední scéna krátké hry se odehrává v černém prostředí, které se dá chápat jako posmrtný život. Nejprve přichází smíření rodičů s Eimear, kteří se jí omlouvají za to, že pro ni nebyli dobrými rodiči a přejí ji, aby našla muže, kterého bude milovat více, než oni dokázali milovat ji.

V té chvíli se zdá, že příběh skončí, když ne happy endem, tak alespoň jistým smířením. V tom okamžiku se však na scéně objevuje Eimeařin bratr, rodiče i se psem se obracejí k němu a Eimear tak končí znovu sama. Tentokrát nejen emocionálně, ale i fyzicky.

Herní principy

Na samotné hře upoutá na první pohled velice jednoduchá a minimalistická grafika. Také herní mechanismus je triviální. Hráč ovládá dívku pomocí šipek, přičemž pro interakci s prostředím je určena klávesa SPACE. Tyto dva faktory přispívají k tomu, že se hráč více soustředí na trudný příběh. Depresivnímu vyznění výrazně pomáhá melancholická a unylá hudba.

Tvůrcům hry se těmito prostředky daří vyvolat v hráči pocit úzkosti, což bylo evidentně jejich cílem. Zároveň chtěli poukázat na velký sociální problém v rodinách, které kvůli tragické události přišly o jednoho ze svých členů.

V takových rodinách je velice těžké se s takovou ztrátou vyrovnat a každý ji prožívá jinak. Někdo se s tím nedokáže smířit a celý zbytek svého života stráví v depresích, jiný si svou frustraci vybíjí na nevinných lidech. Další se pak i přes velkou bolest dokáže s nastalou situací srovnat a žít dál.

Přesně takto byly role rozděleny v této hře. Eimear se přes smrt svého bratra dokázala přenést. Pro své rodiče představuje fackovacího panáka, na kterém si mohou vylít svou zlost. Zajímavým prvkem je zařazení panenky v Eimeařině pokoji, na které se zase vybíjí hlavní hrdinka.

Celá hra je protkána velmi vulgárními výrazy, které mají zdůraznit zoufalost situace, v některých případech jsou však kontraproduktivní, protože působí až přehnaným dojmem a vytrácí se tak autentičnost.  Na druhou stranu se to při snaze o zkratkovitost dá pochopit.

Závěr

U Oiche Mhaith je problematické určit už jen samotný fakt, zda se jedná či nejedná o hru. Možnosti hráče jsou skutečně minimální, čímž chtějí tvůrci prosadit svůj záměr v podobě zvýraznění sociálního problému. Na druhou stranu má hráč možnost interakce se hrou a posléze se dostává i k vyřešení puzzle, status hry tak je přeci jen naplněn.

Po dohrání hry zůstane ve hráči pocit stísněnosti a deprese. Kromě celého průběhu hry za to může také vhodně zvolený závěr, který má v sobě zápletku v podobě nenaplněného happy endu.