neděle 11. prosince 2011

Noční můra z předměstí

K je vždy doma. Před dvaceti lety se provdala za Marka. Mají spolu dvě děti, dceru Rose a mladšího syna Jacka. Její život se odehrává mezi stěnami předměstského domu, ze kterého nemůže odejít. I když má možnost hrát si svými dětmi nebo mluvit s manželem, nejlepším řešením jak „zabít“ čas je vše jednoduše prospat. Její stereotypní život narušují noční můry doprovázené tísnivými asynchronními zvuky.

Prostředí hry The Terrible Whiteness of Appalachian Nights z dílny Increpare Games je tvořené znaky ASCII, které dávají tušit půdorys pětipokojového domu. Volba velmi omezených výrazových prostředků na jednu stranu rozvíjí hráčovu představivost, na druhou znásobuje už tak tísnivý pocit z neustále se opakujících dní, které je nejlepší prospat. „There’s little to do but sleep,“ objevuje se opakovaně na obrazovce.

Role hráče se limituje na pozici vnějšího diváka, chcete-li svědka, jehož aktivita je značně omezena. Může sice K přinutit procházet domem a snažit se navázat kontakt s ostatními členy rodiny, ovšem čas ubíhá pouze při spánku. Frustrující pocit naprosté nudy a jednotvárnosti znásobují noční události. Po tři dny vždy ve 3:45 začne jeden z rodinných příslušníků vřískat, půdorys domu se zbarví do ruda a spustí se nepříjemné těkavé zvuky. Úkolem K je děti a manžela utišit, aby mohla dál spát.

Čtvrtou noc mají události jiný průběh. K říká, že nechá Marka se najíst a sama si jde lehnout. Místo známého zvuku doprovázející noční hrůzy se tentokrát naprosto mění dosavadní design i ovládání hry. Na obrazovce se objevuje postava nahé ženy, kterou střídá stylizovaná hlava s otevřenými ústy a svastikami v očích. Před ní je znázorněn mužský úd a hráč je přinucen pomocí pohybu myši provádět felaci. Hra končí ejakulací a rozplývajícím se zobrazení hlavy, které z úst kape semeno.

Hráče během hry doprovází pocit frustrace, jednotvárnosti, neschopnosti, uvěznění a v neposlední řadě také násilí. Nabízí se otázka, co se smyslem hry? Má nějaké hlubší existencionální poselství, nebo je to trapná snaha o originalitu?

Hra samotná má dvě roviny a pomyslným dělítkem je dramatická změna vzhledu hry. První část jakoby se odehrávala nezávisle na hráči. Nemůže nic ovlivnit, nikam odejít a jakákoli snaha o aktivitu je zbytečná. Noční události jsou jediné drama, které ho donutí opustit ložnici. I když je celá scéna i zvuky značně deprimující, hráč s nimi v podstatě nemá nic společného. Je to jednoduše jeden z mnoho domů na předměstí, v němž si své jakkoliv děsivé životy odbíjí lidé, o nichž víme, pouze to jak se jmenují.

Můžeme se samozřejmě ptát po důvodech nočních vřískotů. Proč by nás to ale mělo zajímat? Je to život někoho jiného, odehrávající se za zavřenými dveřmi a my s tím stejně nic nezmůžeme.

Podstatně rozdílná druhá část najednou staví hráče do nové pozice. Z nečinného přihlížejícího se mění v hlavního aktéra. Najednou se ocitá v situaci, která mu nemusí být nutně příjemná. Agresivitu orálního sexu umocňuje naturalistické zobrazení obličeje s fašistickými symboly, ztopořený úd a odpočitávadlo po stranách. Je zde zdůrazněn samotný akt felace, u něhož má hráč pocit, jako by ho sám prováděl. Osobně se mi není jasné, jaké sdělení se skrývá za spojením orálního sexu s fašistickými symboly. Nezdá se mi, že by tyto dvě věci měli něco společného, snad kromě toho, že se jedná o jakási společenská tabu.

Výrobce: Increpare Games

Rok: 2010

Název hry: The Terrible Whiteness of Appalachian Nights



Žádné komentáře:

Okomentovat