Raid Gaza je jednoduchou válečnou strategií. Hráč v roli Izraele staví několik druhů vojenských budov a snaží se potlačit území Gazy, z něhož létají izraelským směrem rakety. Hra se tedy snaží simulovat procedury konfliktu, který na Blízkém východě probíhá. V bogostovském slova smyslu nepochybně je persvazivní a ideologická.
Herní koncept je od počátku zjednodušující – jde pouze o válečnou stránku celé blízkovýchodní problematiky, bez snahy naznačit hlubší společenské a politické souvislosti. Název hry (řekněme Nájezd na Gazu) naznačuje, kdo je tu v roli agresora a plenitele a kdo je drancovaná oběť. Na počátku hry začnou létat ze změti domečků v Gaze neškodné rakety kamsi do území nikoho. Izrael ve hře odpovídá pouze vojensky, ničením. Hráč staví několik druhů budov, které produkují různé jednotky či bonusy. Jednotky pak automaticky a neřízeně útočí na Gazu. Hra vyhodnocuje počty mrtvých Palestinců a Izraelců. Význam má nejen počet mrtvých nepřátel, ale především poměr vlastních a cizích ztrát. Tato elementární matematika naznačuje, že Izraeli jde o to, ochránit sám sebe díky vyhubení Palestinců (podpořeno citátem Ehuda Olmerta v podobném duchu).
Pozornost hry je soustředěna na Izrael, hráč je v roli konkrétního antihrdiny, který posílá vojáky na nevinné. Distribuce zodpovědnosti je jasná – hráč (Izrael) zabíjí a chce zabíjet, z nepřehledného labyrintu domečků v Gaze "jen" občas vylétne raketka, dochází tak k rozmělnění odpovědnosti, protože nelze jasně ukázat, kdo za to může. Navíc rakety dopadají jen kamsi do polí, takže počet Izraelských padlých začne stoupat až ve chvíli, kdy jeho jednotky musí při útoku projít ostřelovaným územím. Jinými slovy – říkají si o to. Hráč své jednotky neovládá, ty jen slepě automaticky shazují bomby kamsi do Gazy, přičemž zničení nemocnic či škol je oceněno bonusem. Počty palestinských civilních mrtvých nijak neovlivňují četnost či přesnost raket, létajících na Izrael. To vše se kompletuje do ponaučení, že Izrael zabíjí nevinné bez jakéhokoli reálného užitku. Boj nelze vojensky vyřešit, rakety létají i z hodně zničené Gazy, takže jediným výsledkem hry je součet zbytečných mrtvých po skončení časového limitu. V tomto směru je hra nejen protiizraelská, ale i obecně protiválečná.
Válku konspiračně podporují "přátelé Izraele", kteří slouží jako jediný zdroj financí (což posiluje obraz Izraele jako ničitele, který sám nic nevytváří) a posílají stále další "humanitární pomoc". Jejich cynicky posměšné degradativní komentáře typu "Show those little rascals!" upevňují představu Palestiny jako slabého nezbedníka, brutálně ničeného silným vojenským státem.
Po stránce herní mechaniky hráč volí mezi dvěma základními strategiemi – buď se spolehne na nákladnou techniku (letectvo, rakety), nebo Gazu zaplaví postaru tanky a pěchotou. První varianta znamená minimální vlastní ztráty a slušné poškození, druhá varianta znamená daleko intenzivnější likvidaci Gazy, ovšem za cenu zvýšených vlastních ztrát. K úspěchu vedou obě cesty, jde jen o skóre. Replayabilita hry je omezena tak na pět dohrání, během kterých hráč vyzkouší možné strategie, a pak ho to přestane bavit, protože herní zážitek spočívá v nudném repetitivním rychloklikání na kasárny a ikonku pro výrobu dalšího tanku. Hra je příliš jednostranná a prvoplánová, což ji podle mne omezuje jak po herní, tak po persvazivní stránce.
V roli "konkrétního antihrdiny"? To nevím, není tam avatar. Zajímavá je vaše myšlenka, že hra je příliš jednostranná a prvoplánové, a proto je persvazivní síla omezená. Z nějakého důvodu je většina těchhle záměrně persvazivních her malá a jednoduchá - proč to tak je?
OdpovědětVymazat